Četnická pátrací stanice Praha - historická skupina, četnictvo a bezpečnostní sbory

Jediný, kdo může podat svědectví o posledních dnech hrdinných lanžhotských četníků je štábní strážmistr Robert Červený, který jako jediný přežil.

Podívejme se nyní na osudy Lanžhotských jak je zaznamenal mjr. Robert Červený : Nejtěžší práce byla v kamenolomu. Z jeho dna vedlo 186 širokých schodů, po kterých vězňové vynášeli v náručí či na zádech kameny, někdy i 50 – 60 kg těžké někdy i 12 x za den vždy poklusem. Všechny ty kameny vylámané ze skály, několikráté přeskupeny z hromady na hromadu byly použity na deset metrů vysoké zdi tábora, které dohromady měřily 4,5 km…… Večer po skončení práce se vězni seřadili s kameny na bedrech a po 186 schodech odcházeli do tábora. Každý se snažil být vpředu ve druhé nebo třetí stovce. Ti zadní museli vynášet z lomu mrtvoly kamarádů. Kdo s kamenem upadl, byl zastřelen a shozen do lomu…..Těch 186 schodů se vrylo do paměti snad každého vězně, schody zbarvené krví spoluvězňů jsou mementem nacistických ukrutností, který se dopouštěli na tisících zavlečených vězňů. Mohou se pak snad někteří divit nenávisti vůči všemu německému, která se plně projevila po skončení války? Jako první z četníků položil svůj život František Fojtík : …pracoval s námi do poslední chvíle a na nic si neztěžoval. Pojednou mu začaly otíkat nohy a za 3 dny byl tam, kam denně odcházely stovky jiných. Nerozloučil se s námi a nic nám neodkázal, zemřel 12. 1. 1942 zalitím srdcem vodou a podvýživou…..vzpo­míná mjr. Červený. Pak přišel na řadu vrchní strážmistr Šperka. Pracoval s námi na tzv. Russenlageru. Při práci byl vybrán k zvláštní skupině která byla – oddělána. Pracoval v mé blízkosti a byl stále dobré nálady. Když přinesl na okraj příkopu, kde pracoval, hlínu, kterou shraboval dolů, přiskočil k němu neměcký předák – zločinec z povolání Schmidt a udeřil ho násadou od lopaty do hlavy a srazil ho ze stráně dolů. Na tu příležitost čekal dole stojící esesman, který okamžitě na Šperku střelil a zasáhl ho do vrchní části čela, které mu střela rozpůlila. Potom se Šperka ještě posadil a v zápětí druhá rána do pravé strany prsou vypálená vehnala ho do roztažené náruče čekající smrti. Šperku jsme pak s Hrdličkou a Skryjou odnesli do krematoria. To bylo 7. 2. 1942. Měsíc na to – 7. 3. 1942 - umírá št. strážm. Stanislav Gregorovič. Onemocněl flegmónou Nemoc se zhoršovala a št. strážm. Greogorovič musel na ošetřovnu. …ležel několik dní až jsme ho našli na hromadě mrtvých se svázanýma rukama. Netrápil se dlouho, byl otráven benzinovou injekcí. Se Skryjou jsme ho donesli do krematoria kde jeho, jakož i tělesné ostatky jiných nešťastníků zpopelněny a odvezeny na – hnojiště. 25. 4. 1942 přišel na řadu Jožka Glozl. Musel nastoupit do práce přesto, že měl silnou úplavici a flegmónu na pravém předloktí. Vymohl jsem mu na blokovém písaři, aby zůstal doma v léčení. Avšak za týden musel odejít na stavbu sídliště pro esesmany, kde nesnesl tempo práce a zemřel. On jediný v době nemoci zanechal odkaz pro manželku a děti, kterých si neužil. Odnesli jsme ho se Skryjou na místo věčného klidu a nyní jsme si řekli: A kdo přijde na řadu teď, já nebo Ty? Bohužel byl to Jenda, kdo přišel na řadu. Bylo to 15. června 1942 na práci na sídlišti , kde se zhroutil a srdce mu vypovědělo službu. Donesl jsem ho s Hrdličkou do tábora, kde se již z agonie neprobral a druhý den ráno jsem mu zatlačil oči. Také i on odkázal poslední vzpomínku na svou manželku a synka a oči měl zatopeny slzami. Hlas se mu chvěl jakoby opravdu věděl, že se nedá nic dělat a že smrt rozprostírá své náručí…..

Robert Červený zůstal sám. Byl svědkem smrti svých kamarádů, jež mnozí dodýchali v jeho náručí a jež mnohé doprovázel na jejich poslední cestě. ….ze všech jsem nyní zůstal sám. Komu já odkáži poslední pozdrav, když zde již nikoho nemám? Komu prozradím tajemství bídáckého vraha, který nás poslal na smrt, kdo objeví a pomstí smrt našich kamarádů, kteří věnovali všechno co měli pro dobro a blaho celku a celého národa? Nikdo nesmí říci, že to činili, činili z osobního zisku neb touhy po slavomamu. Byla by to křivda, byl by to hřích spáchaný na obětech, které svými životy, svou krví zapálily pochodně Národního odboje…..Byli mezi prvními, ukázali že se musí jíti dopředu bez ohledu na vše, byli si vědomi boje, který předcházel, byli si však vědomi i vítězství které nastane. Boj vedli dále, krev barvila zemi, na které se rodily naše prvky, kterými jsme dali základy….Spěte proto mučedníci národa klidně svůj tichý sen. Národ nezapomene vašich činů jež budou výstrahou na věky věkoucí pro ty, kteří by váhali v čas potřeby nastoupiti na vaše místa. Zdravím vás všechny jako jediný, který toto utrpení z tyranie německé kultury přečkal a vrátil se domů ochuzen o duši i zdraví zase mezi své, tlumočím pozdrav který jste mi odkázali a pomstím vaši smrt, na to vám přísahám. To jsou poslední slova vzpomínek Roberta Červeného.

Sám se dočkal osvobození koncentračního tábora 5. 5. 1945. 19. května 1945 přijela první auta s osvobozenými vězni hranici Československa a Robert Červený se 22. května vrátil domů. Zhubl z 90 kg na necelých 40 kg, měl vyražené zuby, proražený bubínek ucha, špatně viděl a dýchal. Po několikaměsíční rekonvalescenci fausse rolex pas cher se znovu zapojil do práce v bezpečnostních sborech – SNB kde dosáhl hodnosti majora. Stal se nositelem medaile za věrnost 1939 – 1945 , Za zásluhy v boji proti fašismu 1965 a Pamětního odznaku SOPVP (Svaz osvobozených politických vězňů) 1939 – 1945. Koncentrační tábor přežil jen díky svému malířskému talentu. Jednou jej napadlo namalovat obraz, na němž německý voják vyráží do útoku a drží ve vztyčené ruce německou vlajku. Dozorcům se obraz tak líbil, že mu dali další zakázky – za chleba a kousek salámu. Svoji manželku již nikdy neviděl. Zemřel 22. 10. 1978 ve Zlíně.

Není snad nutno žádných dalších komentářů a hodnocení. Všichni tito muži z četnické stanice v Lanžhotě se svými činy připojili ke stovkám četníků, kteří s nasazením životů nejen svých, ale i životů svých blízkých vstoupili na cestu boje proti společnému nepříteli – nacismu. Tento příběh, tolik podobným desítkám dalších ukazuje, že je skutečně historickým omylem a neuvěřitelnou drzostí tvrzení, že četníci a policisté za protektorátu sloužili Třetí Říši. Pravda, i mezi nimi se našli „odrodilci“ typu plk. čet. Vít nebo plk. pol. Svoboda, ale to jsou skutečná promile v celkovém počtu mužů, kteří nejen v duchu ale i činy zůstali věrni ideálům československé demokracie a T.G.Masaryka. 

Pověstné mauthausenské schody

Lanžhotští četníci

Prameny: vzpomínky Roberta Červeného, výpisy k obecní kroniky města Lahnžhota, vzpomínky MUDr. Antonína Hebrona – syna umučeného učitele Antonína Hebrona<o:p></o:p­>.

Radek Galaš

Tento příspěvek byl publikován dne 27. 3. 2010 (Sobota) v 19.32 v rubrice Policie a četnictvo v odboji. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.