Četnická pátrací stanice Praha - historická skupina, četnictvo a bezpečnostní sbory

Obdoj příslušníků bezpečnostních sborů začíná prakticky okamžitě po obsazení zbytku Československa v březnu 1939. Nebyl otázkou pouze policistů, ať již státních či obecních. Na „venkově“ se do něj masivně zapojili i četníci. Toto je jeden z mnoha příběhů cti a odvahy, jehož pratagonisté si právěm zaslouží místo v síni slávy národního odboje.

Lanžhot, místo nacházející se prakticky na trojmezí mezi Moravou, Rakouskem a Slovenskem, místo nenápadné byť významné. Místo, které svým příběhem získalo jedno z významných postavení v tradicích Policie České republiky jako místo statečného odboje četníků proti německým okupantům.

Podobných příběhů se v letech 1939 – 1945 odehrávaly na území vlasti snad tisíce. Na konci tohoto příběhu četnické stanice, jejíž příslušníci se zapojili do odboje jsou čtyři popravení a umučení četníci, kteří prošli peklem výslechů v Kaunicových kolejích a mučením v Mauthausenu. Přežil jen jeden – štábní strážmistr Robert Červený, který již jako mjr. SNB sepsal krátce svoje vzpomínky. Ty, doplněny vzpomínkami MUDr. Antonína Hebrona, syna Antonína Hebrona – učitele Masarykovy měšťanské školy v Lanžhotě a zápisy z obecní kroniky tvoří mozaiku událostí, hrdinství a smrti vlastenců, kteří nesouhlasili s okupací a kteří doslova splnili slova přísahy.

Po anšlusu Rakouska v roce 1938 a po úplném obsazení zbytku naší republiky v březnu 1939 se Lanžhot stává jakýmsi klínem mezi protektorátem, Slovenským štátem a Třetí Říší. Na Lanžhotském nádraží byla zřízena německá pohraniční policie, celnice a finanční stráž a zároveň i stanoviště gestapa. Jsou zastavovány a kontrolovány všechny vlaky, které tudy projíždějí, pomalu ale jistě se rozjíždí kolo perzekucí a útisku.

V Lanžhotě je v té době starostou Jan Třetina, velitelem četnické stanice pak vrchní strážmistr Josef Šperka, vedoucím naší finanční stráže Václav Šmídek a přednostou železniční stanice Břetislav Sova. Všichni tři jsou to muži, plně oddanými ideálům Československé republiky a myšlence odboje proti okupantům. Všichni tři se záhy stávají členy Obrany národa (ON) organizace, složené zejména ze záložních důstojníků bývalé čs. Armády, finanční stráže, příslušníků četnictva a policie a Stráže obrany státu, dále pak učitelů a dalších vlastenců. Obrana národa je vojensky organizována a jejím cílem je příprava ozbrojeného vystoupení proti nacistické okupaci a stejně tak provádění sabotáží ve zbrojním průmyslu, při dopravě materiálu na frontu apod. Rozsáhlá síť se rozprostírala na Moravě od Ostravy přes Uherské Hradiště až po Lanžhot.

Skupina ON zasáhla i Lanžhot a jejím velitelem se stal právě velitel četnické stanice vrch. strážm. Josef Šperka, dalšími členy byli št. strážm. Stanislav Gregorovič, Josef Glozl, Jan Skryja a Robert Červený. Skupina měla samozřejmě i další členy, mimo jiné i obecního strážníka Františka Fojtíka, který byl k obecní policii převelen právě od četnictva. Významným bodem ilegální činnosti bylo nádraží v Lanžhotě, které se stalo důležitým střediskem a výstupní stanicí pro ilegální přechod hranic směrem na Slovensko. Právě tudy prochází mnozí vlastenci, kteří opouštějí protektorát a směřuj do armád, bojujících proti Německu. Téměř před očima německých úřadů se „pašovali“ uprchlíci, opouštějící svoji vlast. „Přeprava se děla v prázdných cisternách, uhlácích, tendrech, v kusových zásilkách, v senem nebo slámou naložených vagonech, brzdových budkách apod. a to vše s vědomím a za přímé účasti našich i slovenských železničářů, strojvedoucích, topičů, hradlařů a dalších ….“Mimo útěku po železnici bylo využíváno i pěšího přechodu přes hranice Moravy a Slovenska přes železniční most na řece Moravě. A právě na těchto přechodech se podílela Lanžhotská skupina ON. 

Centrem činnosti byla zvolena četnická stanice, která se nacházela ve dvoupodlažní budově na Komenského ulici. Zde byla pod rouškou služební činnosti navazována potřebná spojení. …krom těchto věcí převáděli naši hoši přes hranice zdejšího úseku zase naše hochy, kteří věděli kam mají jíti. Těžko se jim dýchalo v tom hnusném prostředí nabitém hitlerovštinou, háchovštinou, heydrichovšti­nou……V nocích černých jak inkoust pokračovala četnická hlídka svoji pochůzku k řece Moravě. Z povzdálí následovala hlídku druhá hlídka, která vedla naše zlaté hochy tam, odkud nám měla přijít svoboda a vysvobození z utrpení. Bylo to někdy velmi těžké…….první hlídka se zastavila na železničním hradle u hradlaře Tučka a klábosila s ním o denním životě, přitom provedla prozkoumání okolí zda je bezpečno ….pak se pokračuje v přepravě „živého zboží“……Jsme u řečiště tma že není vidět na ruku. Pozor, co to? Tichý hvizd se ozval poněkud stranou ve vodě něco lehce plesklo. Karabina samovolně sjela dolů, prsty neslyšně objaly pojistku. Stojíme nehnutě a čekáme. V tom znovu ozve se plesknutí ve vodě a současně slabé zahvízdnutí. . Rozuměl jsem, umluvené znamení slovenských kamarádů – tehdy Čechoslováků. Ozval jsem se také smluveným znamením….loďka připlula ke břehu, skryti čekáme na heslo, konečně – Nazdar 1940, odpovídám – Nazdar – smrt nacismu. Ano, jsou to oni! Hoši nasednou a se stručnými instrukcemi oč jde a přáním šťastné cesty odstartují. Takto vnímal převádění Robert Červený ve svých pamětech. Touto cestou přešla celá řada vlastenců, kteří později bojovali u Tobrúku, Sokolova i na nebi nad Anglií. Nezajímala je politika, bylo jim jedno zda jsou komunisty či prozápadně smýšlejícími. Vpřed je hnala jediná touha, bojovat se zbraní v ruce proti společnému nepříteli – Německu.

Rozsáhlá činnost však bohužel nezůstala utajena. Konspirační systém plně selhal, mimo jiné i díky tomu, že se o „věci“ …hodně mluvilo ve veřejných místnostech a tam, kde se nemělo…Příčinou byla i neopatrná důvěra, věřilo se bez důkladného prověření například spojkám, vyslaným do Lanžhota velením ON v Uherském Hradišti, jistě se našli i kolaboranti a zrádci z řad místních občanů….

Přibližně v červnu 1941 byl právě velením ON v Uherském Hradišti doporučen muž jménem Janík. Nikdo jej před tím neznal, ale mělo se za to, že když byl doporučen velením, je spolehlivý. Vrch. strážm. Šperka jej seznámil s několika členy skupiny. I oni věřili tomu, že je voják a bezmezně mu důvěřovali. Nikdo nemohl tušit že se stali figurkami ve volavčí hře gestapa. Janík nabídl zprostředkování dodávky zbraní a skutečně během 14 dnů dodal deset pistolí ráže 9 mm (nezjištěné značky) zabalených v impregnovaných obalech. Následovaly další dodávky, celkem 30 pistolí, které si členové skupiny ukryli doma. Zbraně byly dodány bez střeliva, které Janík slíbil dodat později. Místo nich však dodal celkem 1500 zapalovačů s fosforečnou náplní, z nichž největší část ukryl obecní strážník František Fojtík. Na oplátku Janík žádal dodání plánů brodů přes řeku Moravu, ubikací německé služebny a míst jednotlivých ubikací Němců v obci, dále pak nákresy skladišť, telefonních spojení, umístění služebních psů apod. Vše bylo zakresleno a skutečně dodáno Janíkovi právě vrch, strážm. Špirkou. Janík pravděpodobně požíval skutečně bezmeznou důvěru odbojářů, výsledek však na sebe nenechal dlouho čekat. Byl zatčen přednosta stanice Břetislav Sova a velitel finační stráže Václav Šmídek. 16. července 1941 byl gestapem zatčen vrch. strážm. Šperka. 9. září je zatčen strážník František Fojtík a následují zatčení št. strážm. Gregoroviče a Josefa Glozla (6. září 1941) a št. strážmistra Jana Skryji (30. září 1941). Zatčení jsou i další členové skupiny Karel Černý, Antonín Hebron a další. Št.strážm. Robert Červený je 25. září přeložen bez uvedení důvodů do Luhačovic. Doma zanechává těžce nemocnou manželku (umírá 15. října 1941) . Netuší, že ji již nikdy nespatří. V Luhačovicích je určen ke střežení domovů německých dětí. A jak na tuto službu vzpomíná? Konal jsem službu poprvé mezi těmito dětmi. Poznal jsem však záhy, že tito tvorové jsou vlastně rovněž netvorové jako jejich vedoucí. Měli pro nás jediné slovo „Böhmische Hund“ (český pes) a jeho vyslovením nás mnohdy dráždili k nepříčetnosti.

30. září 1941 však do Luhačovic přijíždí pověstné auto s označením V a kolem 14. hodiny zastavuje u před budovou Pomněnka, ve které byli ubytováni četníci. …slyším hned na chodbě že se ptají po mě, zůstávám však klidně sedět a čekám až přijdou do kanceláře. Konečně vejde tamní velitel stanice, který byl odrodilcem. Nastoupil jsem bez rozloučení s kamarády, na nichž jsem viděl rozšířené zřítelnice v očích, do venku stojícího auta a odjel na hodonínské gestapo: odtud po stručném výslechu do věznice v Uherském Hradišti a po krátkém věznění do gestapácké mučírny v Kaunicových kolejích….. Zatčení jsou i další členové skupiny.

Na zatčení svého otce vzpomíná MUDr. Antonín Hebron takto: …bohužel na otce si v podstatě nevzpomínám…co jsem však nezapomněl byla noc, kdy Gestapo odvedlo otce. Ležel jsem v postýlce a kolem postýlky se míhaly naleštěné černé holínky příslušníků SS. Zaujalo mne jak při prohlídce knihovny vytahujíé a prohlížejí knihy. Maminka plakala. To bylo naposled, co jsem otce viděl. Všichni zatčení jsou okamžitě deportováni do Kaunicových kolejí v Brně, kde se roztočilo kolo bestiálních výslechů a mučení.

Vedoucí brněnské úřadovny gestapa Wilibald Zimmermann při výslechu Roberta Červeného doslova řekl: …vy si myslíte že o vás nevíme co tam děláte? Máme tam vaše lidi, kteří za nás dávají pozor na vás…. Janík však zatčen nebyl. Byl to právě on, kdo skupinu zradil? Nebo to byli i další občané Lanžhota? Hádanka, která asi zůstane navždy hádankou. Nic to však nemění na skutečnosti, že všichni zatčení byli podrobeni těm nejbestiálnějším metodám mučení.

Sám Robert Červený ve spise pro obecní kroniku doslova uvedl následující: …středověká inkvisice se daleko nevyrovnala nynějšímu způsobu moderního mučení, kterou nám bylo nuceno projít než jsme se dostali do koncentračního tábora v Mauthausenu, který byl jako taký nejdokonalejší metou německé kultury….Jako nečastější a neznámější způsob výslechů gestapáků bylo bití železnými rourami přes pytel naplněný pískem a položený přes záda. Přitom na povrchu těla nebylo ničeho znáti a uvnitř organismu, hlavně ledviny a játra někdy až smrtelně byly porušeny. Svírání rukou do dřevěné formy podobné rukavici ze které vyčnívaly pouze konečky prstů na které pak gestapáci kapali žhavý pečetní vosk a píchali pod nehty špendlíky neb zahrocené špejle. Dále vysvlečeni a uvázáni za ruce pod sprchu studené vody v koupelně ve fakultě ke kruhu a tenký proud studené vody tekl na hlavu úzkým proudem. Hlava byla podložena kusem dřeva, aby nebylo možno uhnouti. Byl to jeden z nejhorších způsobů mučení, poněvadž toto dělalo pocit vrtání nebozezu do lebky a celého těla. Nebo pálení obyčejným zapalovačem pod pažemi až kůže byla uškvařena, bití gumovými obušky do slabin, dokud byl vězeň uvázán za ruce nepozbyl vědomí – tedy 2 – 2 a půl hodiny, déle toto mučení nevydržel nikdo. Oblíbený způsob byl držeti papír nosem přitisknutým na stěnu, přičemž gestapák tloukl ze zadu do týla pěstí, až nos ústa a brada i čelo byly zality krví, svázání do kozelce a ponechání nepřetržitě třeba deset dní, válení na zemi a líbání nohou, pití plivátek k němuž byl každý jedinec násilím nucen, uvázání rukou na zad a vytahování nahoru, uvázání řetězu kolem krku a smýkání jím z prava do leva až se články řetězu zaryly do masa… Proto se snad každému, kdo vydržel a přežil zdálo rozhodnutí o deportaci do koncentračního tábora vysvobozením.

Do Mauthausenu byli všichni zatčení společně dopraveni na základě rozhodnutí stanného soudu v Brně dne 6.listopadu 1941. Skupina Lanžhotských čítala 13 osob, mezi nimi i naši četníci. Zřízení koncentračního tábora v Mauthausenu je přímo spojeno s událostmi v Evropě v roce 1938. Bezprostředně po anšlusu Rakouska dochází k přípravě na výstavbu nového koncentračního tábora, který byl posléze dobudován necelých 30 km od Linze a byl prvním táborem, zřízeným mimo území Německa a postupně se rozrost na komplex 23 omega repliky pobočných táborů. Ve své podstatě patřil mezi nejhorší koncentrační tábory, jehož kapacita byla sice uváděna 40 tisíc vězňů, skutečností však je, že v roce 1944 zde bylo přes 70 tisíc uvězněných. Za bou existence tábora zde prošlo celkem 335 tisíc vězňů 26 národů, z toho zde bylo zavražděno 122.767 uvězněných. Z celkového počtu uvězněných zde bylo 4.609 Čechů. O podmínkách a zacházení s vězni svědčí skutečnost, že z tohoto počtu internovaných se vrátilo do vlasti 156 Čechů!

štábní strážmistr Jan Skryja

 

 

Tento příspěvek byl publikován dne 27. 3. 2010 (Sobota) v 13.24 v rubrice Policie a četnictvo v odboji. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.